V interiéru kněžiště bývalého kostela sv. Vavřince kláštera sv. Anny se dochovaly rozsáhlé fragmenty zcela mimořádných nástěnných maleb. Nejvýznamnější z nich vznikly někdy kolem roku 1375, na sklonku vlády Karla IV., v době, kdy země Koruny české dosáhly jednoho z vrcholů své kulturní historie. Tehdy pokryly stěny čerstvě přestavěného presbytáře tři monumentální výjevy, malířsky vycházející ze slohu Mistra Theodorika, resp. skupiny malířů, pracující pod jeho vedením v předchozím desetiletí na výzdobě kaple sv. Kříže na Karlštejně, a bezprostředně předcházející tvorbu další mimořádné postavy světových dějin umění, anonymního mistra, známého podle svého nejvýznamnějšího dochovaného díla jako Mistr třeboňského oltáře. Je nejvýše pravděpodobné, že tento malíř, uplatňující ve své tvorbě například techniku šerosvitu sto let před Leonardem da Vinci, pracoval i v Theodorikově skupině na Karlštejně a řada analogií ho určuje i jako autora anenských maleb.

Prakticky celou volnou plochu jižní stěny presbytáře o rozměrech 8 x 9 metrů zabral výjev Oplakávání Krista.V jeho středu je dodnes částečně zachována ústřední skupina sedící Panny Marie s horizontálně komponovanou postavou Krista na klíně. Kristovu hlavu podepírá klečící sv. Jan, za ním rozeznáváme další ženskou postavu (bohužel již bezhlavou) v žlutém rouchu. Pod ústřední skupinou připravuje Josef Arimatejský hrob a pohřební rubáš. Mohutná horizontálně komponovaná hrobová tumba má zajímavou autorskou přemalbu levého rohu – kratší strana, původně „správně“ perspektivně ubíhající dozadu doprava, byla přemalována tak, že celá tumba má perspektivu zcela obrácenou a její boční stěny se dozadu široce rozevírají. Nepochybně se jedná o dodatečně realizovaný autorský záměr mající snad (v duchu soudobé tradice tzv. „inverzní perspektivy“, dodnes živé v ikonopisectví) záměrnou iracionální nereálností prostoru zdůraznit transcendentální, duchovní, nadzemský význam celého děje. Vlevo opouští Kalvárii zástup pěších i jízdních zbrojnošů, asistujících při ukřižování. Vedle tumby vpravo, v rohu zachovalé partie malby, je fragment jednoho z nástrojů umučení – žebříku skropeného Kristovou krví; vedle hrobu roste strom, u kterého je fragment hlavy postavy podstatně menšího měřítka. Výjev je zasazen do šerosvitně malovaného, hloubkově rozvinutého krajinného rámce s charakteristickými detaily trsů trávy a bílých kvítků. Zcela v pozadí se objevují zbytky rozvilinového dekoru. Spodní okraj výjevu je vymezen mohutným malovaným rámem s pásem čtyřlistů, v samotném závěru presbytáře nalézáme ještě samostatnou postavu sv. Eustacha.

Na protější stěně presbytáře vidíme malbu Sedmi svátostí, téměř čtvercovou kompozici původního formátu cca 5 x 4,5 m. V jejím středu je monumentální třímetrová postava Krista na kříži, ústřední motiv symbolu nejsvětější ze svátostí – eucharistie. Pod patou kříže, na oltáři, stojí eucharistický kalich, do něhož mohutným proudem prýští krev z Kristovy rány. Před oltářem pozdvihuje kněz hostii, rovněž smáčenou Kristovou krví. Další svátosti jsou charakterizovány v podstatě žánrovými ilustracemi menšího měřítka, řazenými do dvou symetrických trojic po stranách Ukřižovaného. Druhé nejvýznamnější svátosti, křtu, je věnováno střední levé pole. Vlevo nahoře průvod svatebčanů a fragment figury nevěsty vypovídá o svátosti manželství, vlevo dole nalézáme svátost biřmování, určenou s jistotou fragmentem latinského nápisu (con)firmacio. Fragment pole vpravo nahoře je svátostí kněžského svěcení, další dvě pole jsou zcela zničena a původně nesla malbu svátosti pokání (smíření, zpovědi) a svátosti posledního pomazání. Spodní okraj tvoří drobnopisný pás s malbou očistce, z něhož půvabný anděl s modrými křídly vysvobozuje jednu z duší, které se dostalo milosti, charakterizované opět na ní prýštícím proudem Kristovy krve.

Se Svátostmi vpravo sousedí jeden z nejoblíbenějších dobových námětů, Klanění tří králů,dochované ve třech samostatných velkých fragmentech. Vlevo sedí Panna Marie v modrém plášti, přidržujíc na klíně Ježíška, který se nedočkavě naklání doprava dolů. Za Marií nalézáme fragment stojící postavy svatého Josefa, v pozadí je čitelný proutěný plůtek a střecha betlémského chléva. Pohledy Marie i Ježíška směřovaly k prvému klečícímu králi, z něhož se zachovala jen linie zad. Ani z postavy druhého krále se nedochovalo téměř nic. Nejlépe dochovaná je postava třetího krále v zeleném šatě, v pravici držícího misku, v levici rukojeť hole. V pozadí je rukopisně uvolněná malba skalních útvarů, detaily vegetace a krásný motiv tří koní, zacházejících za jedno ze skalisek. Mimořádně zajímavé je, že tvář třetího krále velmi odpovídá dobovým portrétům Karlova syna Václava IV. Vzhledem k faktu, že tříkrálový výjev se často využíval pro kryptoportréty panovníků a anenský klášter byl královskou fundací, stvrzenou jak Janem Lucemburským, tak Karlem IV. a nakonec i Václavem IV., lze předpokládat, že do tváří tří králů byla vtisknuta podoba všech tří panovníků lucemburské dynastie.

Popsanými malbami se však historie výtvarné výzdoby kostela zdaleka neuzavřela. Poměrně brzy byla v dolní části jižní stěny pořízena malba sv. Barbory, překrývající částečně rám a terén Oplakávání Krista. Dodnes je z ní dobře viditelná postava světice s typickým atributem poháru a výrazná červená architektura vnitřku věže, v níž byla vězněna. Přelomu 14. a 15. stol. pak náležejí malby spodní části severní stěny – fragment trůnící Madony s Ježíškem a sv. Janem, Svatý Jeroným s nezvykle mladistvou tváří (povětšinou byl tento betlémský poustevník a překladatel Bible zobrazován jako kmet – vzpomeňme například slavného nedokončeného obrazu již zmíněného Leonarda da Vinci) a krásným detailem ilustrujícím legendu o vytažení trnu z tlapy lva, jenž se poté stal Jeronýmovým souputníkem a atributem. Vedle portálku do sousední klášterní budovy byl pořízen obraz Consecratiovirginem,čili přijímání novicky do řádu, kdy biskup v zastoupení Ježíše stvrzuje mystický sňatek zlatým prstenem, což vzrušeně sledují osoby světské i světecké. Z dalších maleb je třeba zmínit ještě osamocený krásný fragment královského průvodu.

Husitské války drasticky přervaly kontinuitu kulturního vývoje českých zemí. Zatímco Brunelleschi stavěl kupoli florentského dómu, v Čechách se kostely rabovaly a umělecká tvorba téměř ustala. Ještě dlouho po Lipanech nenacházíme díla, která by snesla srovnání s předešlou dobou. Tím více překvapuje malba, která dodnes upoutá na první pohled – Assumpta s apoštoly Filipem a Jakubem v dolní části jižní stěny je v dobovém kontextu kvalitativně zcela ojedinělá, vychází ještě z předhusitské tradice „krásného slohu“, na jehož počátku stál právě Mistr třeboňského oltáře, a spojuje jej s aktuálními tendencemi západoevropské pozdní gotiky. Podle postavy donátora s erbem zavinuté střely neboli „odřivousu“ lze soudit, že jí někdy v 70. letech 15. století objednal přísedící komorního soudu Jaroslav z Dubé.

Gotické malby dominovaly interiéru kostela až do jeho opravy v druhém desetiletí 17. století, kdy byly překryty a nahrazeny novou výzdobou renesanční. Ani ona, ani další malby, pořízené v barokní době ještě před definitivním zrušením kláštera Josefem II. v roce 1782, již zdaleka nedosáhly jejich kvalitativní úrovně.

(text a fotografie připravil pan Martin Pavala, akad. mal. z restaurátorské firmy TRADICE, s.r.o.)