Gotický kostel ze 14. století se dnes nachází uprostřed barokního areálu bývalého kláštera, který je v současnosti využíván Národním divadlem jako provozně-technická budova.
Na jeho místě stála ve 12. století románská rotunda sv. Vavřince. Po roce 1230 se zde usadili templáři, kteří zbořili apsidu rotundy a připojili ke kruhové lodi obdélný, k východu se zužující chór, ukončený rovněž apsidou. Severně od kostela postavili obytné a hospodářské budovy komendy – hlavní sídlo řádu v českých zemích. Po zrušení templářského řádu roku 1312 koupili dvůr s kostelem sv. Vavřince johanité a prodali jej roku 1313 dominikánkám od kláštera sv. Anny na Újezdě. Výstavbu kláštera podpořil král Jan Lucemburský i královna Eliška Přemyslovna, ale hlavními dobrodinci byli páni z Říčan, sídlící v sousedství. Dva klenební svorníky z kostela, uložené dnes v Lapidáriu Národního muzea, nesou štíty svých donátorů: tři leknínové listy (páni z Říčan) a českého lva (královské založení). Konvent spravovali dominikáni od nedalekého sv. Klimenta.
Gotický kostel dominikánek vznikl v několika fázích mezi lety 1313 a polovinou 70. let 14. stol. Po svém dokončení se stal klášterní kostel dominikánek jedním z nejvýraznějších novostaveb mendikantské architektury na Starém Městě pražském. Navenek se jevil jako vysoká úzká jednolodní stavba, rytmizovaná na bocích hustým sledem opěrných pilířů a širokých oken s kružbami (nedochovanými), s vysokou strmou střechou, kterou ještě převyšovala osmiboká věžička v ose západního štítu. Po severní straně se rozkládaly budovy kláštera. Dlouhý, úzký a vysoký prostor interiéru uzavírala valená klenba s ostře lomenými výsečemi nad okny. Její žebra byla podchycena vysoko pod klenbou rozeklanými konzolami na typických podložkách. Loď zabírala empora sester, takže pouze v chóru se plně uplatnila monumentální výška prostoru a nahé plochy stěn mohly být využity pro malby, prováděné mistry dvorského okruhu. O jejich mimořádné kvalitě i řadě přemaleb vypovídají zlomky, stále ještě objevované a postupně restaurované. Jejich záchrana bude stejně hodnotným příspěvkem k poznání duchovního života a významu tohoto ženského kláštera od 14. do 18. století, jako jím byla nedávná rehabilitace architektury kostela sv. Anny.
Dějiny po husitských válkách
Kostel sv. Anny zůstal jako jediný z pražských kostelů husitskými válkami nedotčen. Roku 1553 byl zde pohřben kronikář Václav Hájek z Libočan. V 17. století se opravoval a přestavoval hlavně klášter, v kostele byl v roce 1676 nově vybudován chór jeptišek a roku 1727 dokončena štuková výzdoba interiéru: pod gotickými konzolami byly zřízeny pilastry s volutovými hlavicemi. Gotická okna byla ve vrcholu opatřena tenkou půlkruhovou zazdívkou, v západním průčelí byla opatřena šambránou a stěna západního průčelí včetně věže členěna pilastry s volutovými hlavicemi. Klášter byl zrušen roku 1779, od roku 1816 zde byla zřízena tiskárna J. F. Schönfelda, který vydával Císařské královské poštovské noviny. Prostor kostela, který sloužil jako sklad papíru, byl rozdělen dřevěnými stropy. V letech 1880–1884 byla odstraněna tři horní patra věže a stržena gotická klenba. Teprve roku 1956 byla východní část přízemí uvolněna pro archeologický výzkum. Od 70. let 20. století probíhaly v kostele s přestávkami opravy vnějšího pláště a krovu včetně střechy, na počátku nového tisíciletí se přistoupilo k rehabilitaci interiéru podle návrhu arch. Evy Jiřičné: nedochovaná gotická klenba je v náznaku připomenuta lehkou a odstranitelnou kovovou konstrukcí, kopírující její tvar i průběh žeber. Návštěvníkům je tak současně umožněn pohled do originálního gotického krovu (vazné trámy a pozednice jsou dílem úprav z přelomu 80. a 90. let 20. století).
Z maleb, provedených vzápětí po dostavbě kostela, se zachovaly v presbytáři např. části tří rozměrných kompozic, znázorňujících Sedm svátostí, Klanění tří králů a Oplakávání Krista.
Scénu Oplakávání považuje uměleckohistorická literatura za nejpozoruhodnější ze zbytků maleb v presbytáři, jelikož vykazuje těsné vztahy k pašijovým obrazům mistra Třeboňského oltáře.
(text vypracovala paní Klára Benešovská)
